Úvodem

Právě jste si otevřeli elektronickou verzi publikace Chrastavice vydané obecním úřadem Chrastavice v roce 2006 u příležitosti 2. srazu rodáků. Z jejího obsahu byly vynechány komerční části o společnostech působících v obci Chastavice. Naopak byl přidán článek pana Jana Růžka publikovaný v září 2010 v Chrastavickém zpravodaji o spolkovém mlýně.

Chrastavice - kostel nejsvětější trojice


Popis ovládání:

Navigace se nachází v levé horní části obrazovky. Kliknutím myši na ikony šipek zpět a vpřed se můžete v publikaci pohybovat jako by jste listovali v knize - téhož lze také dosáhnout kliknutím na okraj stránky vlevo - zpět nebo vpravo - vpřed. Dále se lze pohybovat kliknutím daného téma v obsahu knihy kliknutím myši na ikonku nabídky též v horní levé části obrazovky.

pokud budete mít s prohlížením problémy, kontaktujte nás na webmaster@chrastavice.cz

Mohylové pohřebiště

Mohylové pohřebiště na rozhraní chrastavického a milavečského katastru vydalo v r. 1883 cenný nález, a sice bronzový vozík. Také kolekci bronzových předmětů, bronzový meč a bronzové kování vozu. Mohyla s nejcennějšími nálezy se nachází v chrastavickém katastru, v místě nazývaném „Zadní háje". Mohylová kultura je datována do třináctého století před naším letopočtem a potvrzuje osídlení v této oblasti. Má se za to, že právě zde vznikaly první dílny na zpracování bronzu. Nejcennější nález, kterým je bronzový vozík, je uložen v Národním muzeu v Praze a jeho kopie v Muzeu Chodska v Domažlicích. Archeologickou prací se v té době zabýval zejména amatérský archeolog Josef Lang, farář z Milaveč.


Replika bronzového vozíku uložená v domažlickém muzeu
Replika bronzového vozíku uložená v domažlickém muzeu

Chrastavice do roku 1934

  Chrastavice neležely na významné obchodní cestě, nepatřily ani mezi 11 historických chodských vesnic. Historie se jim "vyhýbala" a s tím souvisí i minimum dokumentačního materiálu. První písemná zmínka o Chrastavicích je datována do r. 1324. Je ale pravděpodobné, že Chrastavice stejně tak jako okolní takzvané "zádušní obce" založilo královské město Domažlice krátce po svém vzniku, to je po roce 1260. V té době bylo cílem kolonizovat neobydlená území a zakládat sídla, která zajišťovala obdělávání půdy tak, aby vrchnosti plynuly pravi­delné naturální a peněžité dávky. V tomto uspořádání se stabilizovalo postavení poddaných, kteří měli v případě dobrého hospodaření určitou jistotu, že usedlost a obdělávané pozemky předají další generaci vlastní rodiny. Nejednalo se však ještě o převod majetku tak, jak ho známe dnes, ale spíše o předávání určitého nájemního práva.

  Ves Chrastavice patřila až do roku 1623 městu Domažlice, kdy po bitvě na Bílé hoře byla Domažlicím konfiskována řada vsí, mezi nimi i Chrastavice. Novým majitelem Chrastavic se v té době stal císařský diplomat hrabě Maxmilián Trauttmannsdorf, který koupil horšovsko­týnské panství jako levný pobělohorský konfiskát.

  První doklady o složení místního obyvatelstva jsou zapsány v Berní rule. Ta představuje mimo jiné i soupis vesnic a v nich působících hospodářů. Ves Chrastavice měla v roce 1655 podle výpisu z Berní ruly 18 sedláků a 2 zahradníky.

  Podle jmen hospodářů zapsaných v tomto dokumentu lze usuzovat, že jména "po chalupě", která se dochovala do dnešních dnů, mají původ již v této době a možná ještě dříve. Připomeňme například Linhart Knedlík, Jan Soukup, Vít Vajchart, Jan Johánek, Jan Mettl, Jakub Vlček, Jiří Konopík, Jan Mach, Jakub Halířek, Jan Scharbach a Matouš ManK. Jména "po chalupě" se zřejmě uváděla pro lepší ori­entaci, protože v té době se ještě nepoužívala stabilní příjmení. Mohlo se tudíž stát, že nově příchozí hospodář převzal příjmení podle svého předchůdce "po chalupě". To, že příjmení nebyla ustálená, dokládá na­příklad údaj z Berní ruly, kde je zapsán hospodář Matěj Bar, následující jméno čteme Matěj Bahr a při revizi katastru tehdy takzvaného terezi­ánského je na této usedlosti uveden hospodář Matěj Wahr. Lze se tedy domnívat, že příjmení mohlo být zapsáno tak, jak ho zrovna zapisující úředník slyšel. Zdá se to až nepravděpodobné, ale teprve nedávno, a to za vlády Marie Terezie v sedmdesátých letech 18. století, byl vydán zákaz psát příjmení "po chalupě". V té době se také vytvořila příjmení, jak je známe dnes. Ale skutečnost, že příjmení "po chalupě" byla i na­dále užívána, zjistíme i ze zápisu v josefovském katastru z roku 1838, který se zmiňuje o dvou hospodářích se stejným jménem Jakub Bufka, jeden zvaný Scharboch a druhý zvaný Jan.

  Jednou z důležitých reforem provedených za vlády Marie Terezie (1740-1780) bylo první číslování domů, provedené po roce 1770. Číslování podléhaly obytné stavby. Zpravidla začínalo na začátku vsi nebo na významném sídle, jako byla třeba fara nebo šlechtické sídlo. Podle čísel popisných můžeme poměrně spolehlivě určit rozsah zá­stavby, protože hlavně v minulosti byla čísla přidělována v plynulém pořadí. S určitostí můžeme konstatovat, že v roce 1779 bylo v Chrastavicích nejvyšší popisné číslo 41, to znamená, že usedlosti nebo chalupy s vyšším číslem popisným vznikaly až po tomto datu. V roce 1838 má obec již 50 čísel popisných, což svědčí o určité hospodářské prosperitě a rozvoji zdejší oblasti.

  Stále se však nacházíme v době poddanského stavu. Přestože se na počátku 19. století mírně zlepšovaly poddanské poměry, stále chyběla vůle na straně vrchnosti tento stav zásadně měnit. Rozhodující zlom na­stal 7. září 1848, kdy byl přijat zákon o zrušení veškerého poddanství. Tím byly zrušeny i vrchnostenské úřady. Zákon tak odstranil rozdíl mezi panskou a poddanskou půdou a zrušil také dosavadní naturální a peněžité dávky, stejně jako poddanské služby. Tím zaniklo právo bývalé vrchnosti vlastnit majetek poddaných. Ale vzhledem k tomu, že vrchnosti náležela určitá náhrada za tento majetek, trvalo ještě dlouho, než došlo k vyvázání z poddanských břemen. V praxi to znamenalo, že hospodář musel zaplatit asi polovinu z odhadnuté ceny majetku, který převzal. Nadále však platily určité předpisy, které omezovaly nakládá­ní s majetkem. Až v roce 1869 zákon stanovil svobodné právo o něm rozhodovat.

  Zákon z r. 1848 o zrušení poddanství neznamenal však jen hospo­dářské změny, ale vynutil si změny i v územně správním systému, který doposud vykonávala vrchnost. Ta také určovala správce ve vsi, kterému se říkalo rychtář a jehož pomocník byl nazýván přidaným. Toho v době, kdy bylo třeba udržet pořádek ve vsi, přidala vrchnost k rychtáři. Podle císařského nařízení z roku 1849 se od počátku r. 1850 na místo původních panství ustavily politické okresy, základním článkem samosprávy se staly obce. Dne 5. března 1862 byl přijat zákon o obecním zřízení, který platil až do roku 1919. Tento zákon upravoval mimo jiné pravidla k uspořádání záležitostí obecních a domovských, veřejné správy a bezpečnosti, opatřování chudých, zdravotní služby a soudní správy. Obec byla tehdy chápána jako určitá společnost, která měla za úkol spravovat svoje území a odvádět daně. Nadřízeným obce bylo okresní zastupitelstvo, které ze svého středu volilo okresního starostu. Státní správu dále zastával okresní hejtman.

  Výše citované politické reformy neměly za následek pouze hospodářský rozmach, ale i rozvoj obce samotné. Například v roce 1888 činilo movité i nemovité jmění obce Chrastavice 16322 zlatých. Obec prováděla stavbu mostu, zřídila novou studnu, následně osadila nové pumpy na obecní studny, finančně se podílela na stavbě kaple a již od r. 1898 připravovala stavbu nové školy, kterou obec otevřela v r. 1902. V roce 1905 obec koupila lom v lese. Intenzivně pracovala na výstavbě obecní silnice do Horšovského Týna a současně prováděla opravy ostatních cest. O rok později obec postavila hasičské skladiště a v roce 1912 vydává první pohlednici.

Pohlednice Chrastavice z roku 1912
Pohlednice Chrastavice z roku 1912

  Roku 1898 zakoupilo společně 12 rolníků parní mláticí stroj, a sice lokomobilu za 4200 korun českých a mlátičku za 3 800 korun českých. Zdejší hospodáři se hojně účastnili chovatelských výstav s dobrými výsledky. V roce 1907 se ustavilo sdružení domkařů a zakoupilo první benzinový motor a mlátičku pro své členy. V roce 1909 se jednotliví členové zdejšího hospodářského spolku účastnili chovatelské výstavy v Rostově na Rusi a obdrželi zde čestné ceny.

Vyhláška obecního úřadu z r. 1907
Vyhláška obecního úřadu z r. 1907

  Aktivity obce a místních hospodářů trvaly až do r. 1914, kdy začala první světová válka.

Období první světové války

  Již delší dobu před rokem 1914 bylo z politické situace cítit nejistotu, protože většina velmocí vydávala velké finanční částky státních rozpočtů na zbrojení. Každý očekával válečný konflikt. To se potvrdilo 20. července 1914, kdy po poledni přicházeli lidé z Domažlic se strašnou zprávou o vyhlášení mobilizace. Hned následující den byly z Domažlického hejtmanství doručeny a vyvěšeny vyhlášky. S největšími obavami přistupovali ke čtení vyhlášek muži, kteří byli záložníky rakouské armády. Obsah těchto vyhlášek nebyl potěšující. Všichni záložníci do věku 39 let museli do 24 hodin nastoupit u svých pluků. Dne 27. července 1914 narukovalo prvních 19 mužů. Těžké bylo loučení se ženami, dětmi a příbuznými. Záložníci odcházeli pěšky na nádraží do Domažlic, často doprovázeni svými nejbližšími. Nejinak tomu bylo v jiných místech naší země. Z Chrastavic odjížděli záložníci ponejvíce do Plzně k pěšímu pluku číslo 35 a k zeměbrannému pluku číslo 7. Po odchodu povolaných bylo v Chrastavicích velice smutno. Teprve nutné polní práce přivedly místní lid na jiné myšlenky. Nenávist k Rakousku se neustále stupňovala.

  Lidé doma často ani nevěděli, na kterých frontách se jejich drazí nacházejí. Ti psali domů na "feldpostkartách", za které se sice neplatil poštovní poplatek, ale byly často z důvodů cenzury zabavovány. Část narukovaných byla poslána na frontu srbskou a část na frontu ruskou.

  V prvních letech války si celá obec pomáhala a jeden s druhým opravdu cítil. S postupující válkou se však začala objevovat nevraživost i mezi místním lidem. Po první mobilizaci byli voláni i muži stáří 40,41, 42 let a následně všichni nevojáci ve věku od 21 do 38 let. Kromě odvodu mužů se konaly i odvody koní. V průběhu války byli do naší obce přiděleni italští váleční zajatci na práci. Dne 17. července 1916 přišlo celkem 14 zajatců, kteří pracovali u místních hospodářů. Obec musela složit za každého zajatce kauci 30 korun u Okresního hejtmanství v Domažlicích a za obstarání těchto zajatců režijní poplatek 24 korun. Zaměstnavatelé museli denně vyplácet zajatci 0,50 haléřů a ten také prostřednictvím obce dostával vojenský plat. Zajatci byli v obci až do 30. října 1918. Během války prošla obcí i celá řada uprchlíků. Starosta obce musel vést přesné zápisy o těchto osobách a celou agendu kontrolovalo okresní hejtmanství. Tak, jak postupovala válka, snižovaly se i zásoby. Proto byly ustanoveny žňové komise, veškeré obilí se muselo prodat válečnému obilnímu ústavu ve Vídni. Vláda doporučovala chovat králíky, sbírat kopřivy a list ostružníku na čaj. Nouze byla nejen o potraviny, ale i o kovy, proto bylo obecním úřadům nařízeno organizovat sbírky hlavně mědi, cínu a olova. V roce 1916 byly zavedeny chlebenky, cukřenky, tučenky a jiné.

  Podle vládního nařízení směl občan v Chrastavicích sníst pouze 1 kg a 470 gramů chleba týdně, případně spotřebovat 1 kg 50 gramů mouky týdně. Vše ostatní museli zemědělci prodat válečnému obilnímu ústavu. Mlít obilí se mohlo pouze na mlecí výkazy, které vydával obecní starosta. V závěru roku 1916 již byla taková bída, že byly nařízeny 3 bezmasé dny, a sice pondělí, středa a pátek. Taktéž byl omezen prodej piva. Nejsmutnější však v tomto roce byly odvody osmnáctiletých a též padesátiletých. Tehdy se často stalo, že byl z jedné rodiny odveden otec i syn. Tito staří rekruti při návratu do obce zpívali píseň "Když jsem já byl starý osmnáct let mladý". V následujících letech války se situace ještě zhoršila. Různé zákazy a omezení, rekvizice dobytka, a dokonce i nedostatek tabáku. To byl obraz posledních let války. Zhoršení situace bylo patrné i z toho, že byly rekvírovány kostelní zvony, píšťaly varhan, školní zvonky, hmoždíře, měděné nádoby, mosazné kliky a kostelní nádoby a svícny z mědi a cínu.

  Z proklínané rakousko-uherské armády přebíhali naši vojáci ponejvíce k Rusům a Italům, kde se dávali najímat na práci nebo do řad dohodových armád. Od samého počátku byli vojáci nasazováni na nejtěžších frontách, za co si tyto dobrovolnické jednotky získaly obdiv u vojenských a politických představitelů. Ty byly později nazývány československé legie. Z chrastavických občanů, kteří narukovali, se stala velká část právě legionáři.

V následujícím přehledu předkládáme seznam zdejších legionářů, avšak bez záruky toho, že tento seznam je kompletní. Od některých totiž nepřišla z války žádná zpráva.

Seznam legionářů:
Tomáš Johánek, zedník, č. p. 33, syn Jana Johánka, domkáře a zedníka, narozen dne 12. července 1891. Byl střelcem 31. pluku 6. roty výzvědných hlídek, padl v boji u Asiagu v Itálii jako vojín zahraničního vojska dne 31. srpna 1918.
Matěj Filip syn Václava Filipa a Markéty, č. p. 53, narozen 1. listopadu 1895. Účastnil se mnoha bojů na ruské frontě, kde byl 30. 8. 1915 těžce zraněn do pravé nohy a zajat. Po uzdravení propuštěn z nemocnice, pak začal prožívat všechny útrapy válečného zajatce: k jídlu dostávali jen teplou vodu a chléb z otrub, v poledne polévku ze zelí a kaši z prosa, zajatci byli rozděleni na skupiny po 10 mužích a tato skupina jedla ze společné plechové mísy. Již v roce 1916 se začali zajatci potají scházet a vést debaty o českém vojsku na Ukrajině. Filip pracoval jako zajatec na několika místech, až byl 14. 4.1918 zařazen do legií k první rotě druhého československého záložního pluku v Omsku. Následně se účastnil bojů při obsazování Vladivostoku a ostatních stanic na západ až do Nikols-Usourijska, kde bylyve1ké železniční dílny, zde jejich prapor konal strážní službu a do jara 1919 byl pověřen ochranou Sibiřské magistrály od Krasnojarska až po Kansk. Od počátku roku 1920 probíhala přeprava z Vladivostoku přes Honolulu, Panamu, Gibraltar až do Terstu, odkud odjel vlakem se svým plukem do Brna, kam dorazili 12. 8. 1920. Zde zůstal Filip ve vojenské službě. Matěj Randa, narozen 28. srpna 1890, narukoval dne 22. 7. 1915 do Plzně k pěšímu pluku číslo 35. Po útrapách na rakouských bojištích byl zajat v rumunském Gompolungu dne 14. 12. 1916, dopraven do zajateckého tábora, kde krátce nato vstoupil do československé družiny, která tehdy čítala asi 1600 mužů, Ta byla dopravena do města Kišiněva a odtud asi po půl roce do Francie, kam přijela 15. 7.1917, zde byla družina přiřazena k cizinecké legii francouzského vojska. Na zákrok naší národní rady v Paříži byla pak přiřazena k 21. střeleckému pluku československých legií. V září 1918 byl M. Randa zraněn a ze zranění se zotavoval až do konce války, po vyléčení se vrátil se svým plukem do Prahy, kde musel vojensky zasahovat při sjednávání pořádku. Poté odjel na Slovensko bojovat proti Maďarům, po vyhlášení příměří odešel do Opavy bránit republiku proti Polákům, dne 20. 9. 1919 byl povýšen na desátníka a vstoupil do služby k četnictvu. Jiří Kaufner, narozen 1. 10. 1897, vojenskou službu nastoupil 15. října 1915 k zeměbrannému pluku číslo 7 do Plzně. Ten byl odeslán do Polska na ruskou frontu, na konci války přemístěn na italskou frontu, kde byl dne 21. srpna 1917 J. Kaufner zajat. Prošel zajateckým táborem a do legií se přihlásil dobrovolně 15. března 1918, byl přidělen k 34. pluku k prvnímu kulometnému praporu. V závěru války se střetl ve dvou bojích s rakouskou armádou, do vlasti se vrátil 18. prosince 1918 přes Horní Dvořiště. V Českých Budějovicích měl prapor krátkou zastávku na občerstvení a odeslání telegramu s pozdravem domů. Hned 30. prosince 1918 se prapor přesunul na Slovensko, kde se krátce po příjezdu utkal s Maďary, kteří sice útočili, ale přes hranice se nedostali. Další maďarská ofenzíva začala v červnu r. 1919. Po bojích u Nových Zámků a Levici byl vyznamenán Československým válečným křížem a povýšen do hodnosti četaře, již předtím byl vyznamenán Revoluční medailí, dále Spojeneckou válečnou medailí a Italskou válečnou medailí. Své válečné tažení ukončil v prosinci 1920, když nastoupil jako strojvůdce státní dráhy v Plzni. Rudolf J. Kubrycht, syn zdejšího řídícího učitele Václava Kubrychta, nastoupil vojenskou službu 2. února 1915 k pěšímu pluku číslo 35 v Plzni a 24. dubna 1915 odjel s 15. rotou na ruskou frontu, účastnil se všech bojů od Dukelského průsmyku až k Tamopoli, kde byl 12. září 1915 zajat. S oddílem zajatců transportován pěšky až do Kyjeva, kde byl internován v zajateckém táboře. Dokonalá znalost maďarského jazyka mu pomohla ze zajateckého tábora, když byl odesílán transport Maďarů na Sibiř. Koncem roku 1915 byl najat do uhelných dolů v Boroviči a při 42stupňovém mrazu omrzl na obě nohy, následně byl přepraven do vojenské nemocnice ve Vologdě, kde se přihlásil dne 6. ledna 1916 do československých legií. Po částečném uzdravení se vrátil do uhelných dolů, kde pracoval na šachtě, ale protože bylo na dolech zaměstnáno asi 3000 zajatců různých národností, stal se po krátké době tlumočníkem několika jazyků. V krátké době si Kubrychta oblíbil majitel dolů ing. Kurbatov z Petrohradu a povýšil ho na správce dolů, kde vykonával funkci důlního inženýra. Národní radou byl pověřen k zajištění náboru do československých legií. Dne 23. 6. 1917 odjel do Dobrujska, odtud pokračoval dne 3. 10. 1917 s transportem přes Archangelsk do Francie ruskou dopravní lodí Kursk, která byla cestou Severním ledovým mořem pronásledována německými ponorkami. Loď' zachránila anglická flotila, která dovedla Kursk do Anglie, teprve po několika dnech odjel Kubrycht z Anglie do Francie, kde byl zařazen do poddůstojnické školy a jako osvědčený instruktor i do komise pro sestavení československých cvičebních řádů. Dne 26. 6. 1918 složil přísahu na prapor darovaný Paříží I. československé brigádě, poté odjel s 21. střeleckým plukem na německou frontu, kde po několika bojích překročil pověstnou nedobytnou linii Hindenburgovu. Po návratu do Prahy byl Kubrycht vybrán jako instruktor pro vybudování vojenských škol ve vlasti, od 1. dubna 1919 byl ustanoven instruktorem ve vojenském učilišti v Milovicích, kde opět působil při sestavování cvičebních řádů československé armády. Na vlastní žádost byl I. prosince 1920 přemístěn do Domažlic a ustanoven velitelem 2. roty a posádkovým velitelem v Tachově. Následně působil v dalších velitelských funkcích, dne 31. prosince 1923 byl povýšen na štábního kapitána, v roce 1927 byl přeložen do Chomutova a později opět na vlastní žádost přeložen do Plzně.
dalšími legionáři byli:
Jiří Dufek narozen 5. 12. 1897, vstoupil do československých legií v Rusku;
Václav Kubrycht, vstoupil do československých legií v Rusku a následně dosáhl hodnosti plukovníka
Martin Dolejš narozen 27. 11. 1875, zajat 3. 7. 1916, vstoupil do československých legií v Itálii 17.4 1918 jako střelec
podle některých pramenů byl legionářem také:
Josef Kubrycht narozen 16. 3.1877, vstoupil do československých legií v Rusku;
Jan Johánek vstoupil do československých legií v Itálii;
O těchto legionářích se nepodařilo získat další informace.

Českoslovenští legionáři podpořili svojí aktivní činností vznik Československé republiky a při jejím budování byli oporou zejména při zakládání armády. Za své postoje byli později často postihováni, a to za okupace nebo v době totality.

Občané naší obce, kteří padli nebo zemřeli v I. světové válce:
- Tomáš Johánek, legionář, popsáno výše; Adam Petržík syn Adama a Anny Petržíkových, č. p. 2, nastoupil vojenskou službu u pěšího pluku č. 35 v Plzni, padl ve válce; Matěj Krčma narozen 21. 10. 1986, syn Jana a Marie Krčmových, č. p. 36, nastoupil službu u pěšího pluku č. 35 v Plzni a padl dne 14.8. 1915 u Santa Lucia na italské frontě; Jan Dufek narozen 12. 11. 1899, syn Jiřího a Anny Dufkových, č. p. 32, vojenskou službu nastoupil u pěšího pluku č. 35 v Plzni a padl 28. 2. 1917 v Rumunsku u Casinutal; Matěj Bor ženatý, narozen 25. 1. 1889, syn Matěj e a Marie Borových, č. p. 78, sloužil u pěšího p1uku č. 35 v Plzni a padl v Rusku, zanechal vdovu a dvě děti; Jan Bufka narozen 27. 4. 1885, syn Štěpána a Marie Bufkových, č. p. 54, sloužil u vozatajstva a prohlášen nezvěstným; Jan Soukup narozen 1868, č. p. 29, ženatý, sloužil u pěšího pluku č. 35 v Plzni, z války se vrátil nemocen a zemřel doma na dovolené dne 29. prosince 1919, zanechal vdovu a dvě dcery; Tomáš Johánek, narozen 21. 12. 1885, ženatý, bydlel zde v č. p. 43, sloužil u pěšího pluku č. 35 v Plzni, zemřel 25. října 1916 v nemocnici v Plzni, zanechal vdovu a dvě děti; Jakub Pejsar narozen 8. 5. 1883, č. p. 63, službu konal u pěšího pluku 35 v Plzni a zemřel doma na dovolené 27. 11. 1918, zanechal vdovu a čtyři děti; Jan Kalčík narozen 24. 1. 1886, syn Martina a Kateřiny Kalčíkových, č. p. 68, sloužil u pěšího pluku č. 35 v Plzni a padl na italské frontě u Salkáno 15. 8. 1916; Adam Soukup syn Adama a Marie Soukupových, č. p. 13, sloužil u pěšího pluku č. 35 v Plzni

Skončením války však nebyl konec všem útrapám. Ještě dlouho se projevovaly negativní důsledky války, zejména nedostatek potravin a rostoucí ceny zboží. Dne 21. února 1925 byl zvolen přípravný výbor, který měl zajistit postavení pomníku padlým. Jednáním ve věci samé byl pověřen řídící učitel Vojtěch Kraus. Dne 30. března 1925 bylo vyměřeno stavební místo, a sice naproti č. p. 51, kde již dříve stál Husův pomník. Ten byl převezen na jiné místo, a to na svah pod školní zahradu. Téhož dne byl položen základní kámen. Přípravný výbor se několikrát radil o návrhu pomníku. Zhotovení samotného pomníku provedl V. Šmejkal z Domažlic za smluvenou cenu 8 000 korun. Bronzová deska se jmény zemřelých, padlých a nezvěstných byla pořízena nákladem 1 100 korun. Pomník byl slavnostně odhalen 6. července téhož roku za účasti členů obce legionářské.

Znak Jednoty čsl. obce legionářské
Znak Jednoty čsl. obce legionářské

Hospodářské spolky a sdružení

  Období první republiky znamenalo pro Chrastavice kulturní, politický a hlavně hospodářský rozvoj. Ještě v dnešní době při pohledu na Chrastavice je patrné, že velká část budov, a to jak hospodářských, tak i obytných, byla postavena nebo významně rekonstruována právě v období 20. a 30. let minulého století. Hospodářský rozvoj obce lze také dokumentovat na velkém množství hospodářských spolků a jiných svépomocných družstev.

  Již v roce 1905 bylo ustaveno Družstvo pro povznesení chovu hovězího dobytka pro Chrastavice a okolí, které se o dva roky později přetvořilo v Hospodářský spolek. Činnost tohoto spolku, který nakupoval plemenné býky až ve Švýcarsku, položila základy k plemenářské práci v chovu skotu a vepřového dobytka, které byly po létech zúročeny v jednotném zemědělském družstvu při uznání šlechtitelského chovu.

  Dne 17. prosince 1920 bylo na podnět Jakuba Macha, hostinského v Chrastavicích č. p. 42, toho času poslance Národního shromáždění, ustaveno Družstvo pro rozvod elektrické energie pro Chrastavice. Předsedou byl zvolen Adam Konopík, č. p. 50, v té době starosta obce. Veškeré přípravné práce a rozpočet ve věci zavedení elektrické energie do Chrastavic vedl Jakub Mach. Družstvo hradilo rozvod elektrické energie k odběratelům a nákladem obce byla postavena trafo stanice a primární vedení z domažlické elektrárny.

  Dne 23. listopadu 1921 byl založen Spořitelní a záložní spolek pro Chrastavice a okolí. Starostou spolku byl zvolen Václav Šleis, č. p. 3. Členem v kampeličce se 18. ledna 1933 stala i obec Chrastavice.

  Dále v obci existovalo Mlékařské družstvo, od roku 1924 Rybářský spolek a celá řada zemědělsky zaměřených svépomocných družstev a sdružení, která byla zřizována zejména za účelem nákupu a provozování nákladnějších strojů.

  Největším sdružením v zemědělské činnosti byl Spolkový mlýn, který byl založen v roce 1930. Na strojích zakoupených již dříve se mlelo a šrotovalo ve stodole Jana Krčmy č. p. 64. Podílníky tohoto mlýna byli takřka všichni hospodáři z obce.

  Tyto zemědělsky zaměřené spolky a družstva byly v roce 1949 na základě zákona o jednotných zemědělských družstvech sdruženy pod jednu právnickou osobu pod názvem Jednotné zemědělské družstvo v Chrastavicích.

Dopis od Ústřední jednoty hospodářskkých družstev v Praze
Dopis od Ústřední jednoty hospodářskkých družstev v Praze

Titulní strana vkladní knížky vydaná zdejší kampeličkou
Titulní strana vkladní knížky vydaná zdejší kampeličkou

Poválečné období

  Druhá světová válka přinesla opět do obce přídělový systém, tzn., že byly vydávány potravinové lístky, lístky na šaty a další spotřební zboží. Byly stanoveny maximální ceny na zboží, aby se zabránilo předražování, jak tomu bylo za první světové války. Ačkoliv se jednalo o dobu velmi těžkou, nemělo toto období takový negativní vliv na místní obyvatelstvo, jako měla první světová válka.

  Některé politické strany byly zakázány a ty, které zakázány nebyly, se sdružily do jedné strany pod názvem Národní souručenství, což byla jediná uznávaná politická strana v protektorátu. Poté, co bylo v roce 1944 zrušeno obecní zastupitelstvo, určil okresní úřad zmocněnce, který řídil obec v době okupace. V naší obci se jím stal zdejší učitel Jindřich Vrba, který ještě po válce pomáhal národnímu výboru s vedením obecní agendy.

  Chrastavice byly osvobozeny 5. května 1945 americkou armádou, která se utábořila a pobývala v obci do konce června. Jeden tábor stál na louce proti č. p. 99, druhý na louce u obecního transformátoru. Vývařovnu zřídila armáda ve stodole u č. p. 84. Hned následující den začaly skupinky zejména mladších mužů prohledávat zdejší lesy, a sbíraly zbraně zde zanechané německou armádou. Neopatrnou manipulaci se zbraní zaplatil jeden zdejší občan životem. Ještě toho dne byla svolána ustavující schůze národního výboru, při které byl zvolen předsedou Josef Konopík, jeho náměstkem Václav Bor. Na ustavující schůzi se občané mimo jiné dohodli sebrat zbraně v lesích a zabránit tak dalším úrazům.

  Téhož roku byla obci vydána koncese na zřízení a provozování rozhlasového zařízení, a tak mohl být po Chrastavicích rozveden rozhlas. Z toho důvodu byl zrušen pracovní poměr s obecním sluhou, který do té doby chodil veškerá usnesení národního výboru "vybubnovávat". Taktéž byl nově ustaven honební výbor, při jehož jednání již nerozhodovalo, kdo má jaký podíl půdy vložený do honitby.

Odpolední hon na koroptve 1.9.1946

  Dne 17. listopadu 1945 na veřejné schůzi Místního národního výboru v Chrastavicích byl novým předsedou jednohlasně zvolen Václav Bor. Také byly doplněny jednotlivé komise pracující při národním výboru. V následujícím roce požádala zdejší národní výbor mlékárna v Domažlicích, zda by mohl zajistit vhodnou budovu pro sběr mléka, v níž by mlékárna vlastním nákladem upravila a řádně vybavila vzorovou sběrnu. Národní výbor nabídl budovu č. p. 28.

  Již od voleb do Národního shromáždění v roce 1946 se začal projevovat vliv komunistické strany na dění v obci. Rozhodující změny do naší obce však přinesl vývoj po únoru 1948. Již 23. 2. 1949 byl přijat zákon č. 69/1949 Sb. o jednotných zemědělských družstvech, který měl za úkol sjednotit různá dosavadní strojní družstva a jiná svépomocná sdružení zemědělců do celku pod názvem jednotné zemědělské družstvo. První pokusy z března a dubna o založení jednotného zemědělského družstva za účasti velkých a malých zemědělců byly neúspěšné. Proto se 1. 5. 1949 sešlo třináct členů místní organizace komunistické strany, aby založilo přípravný výbor jednotného zemědělského družstva. Toto družstvo bylo potvrzeno nadřízeným orgánem dne 15. 5.1949, předsedou se stal Václav Bor. Po ustavení JZD nastalo hromadné vystupování členů strojních družstev a jiných svépomocných sdružení, která podle zákona č. 69/1949 Sb. splynou s jednotným zemědělským družstvem. V průběhu června a července se odhlásila většina členů původních družstev, a to i komunistů, a tak zůstalo pouze 15 členů nově založeného družstva. Na schůzi místního národního výboru dne 7. 5. 1949 byl zvolen novým předsedou Matěj Urban. Václav Bor rezignoval na funkci předsedy MNV, neboť byl přijat jako zemědělský referent Okresního národního výboru v Domažlicích.

  Ve dnech 17. a 31. ledna 1950 se uskutečnila jednání za účasti zástupců zdejšího národního výboru, jednotného zemědělského družstva a jim nadřízených orgánů ve věci likvidace strojních družstev a jiných svépomocných sdružení a převodu jejich majetku a strojního vybavení na jednotné zemědělské družstvo ve smyslu zákona 69/1949 Sb. JZD tak získalo solidní strojové vybavení, a mohlo tedy zahájit svoji činnost. Protože toto družstvo stále nemělo dostatečnou členskou základnu, probíhal v průběhu zimních měsíců nábor do JZD pod patronátem okresního velitelství SNB. V květnu 1950 se stal novým předsedou JZD Josef Konopík, počet členů stoupl na 49. V té době již byla družstva všestranně podporována vládou, a to poskytováním subvencí, materiálu a úvěrů, které mohlo družstvo získat během 24 hodin. Na podzim téhož roku bylo proto rozhodnuto adaptovat sousední stodoly v č. p. 37 a 38 na stáj pro dojnice. V prvním případě družstvo převzalo již delší dobu pronajaté hospodářství, v druhém se jednalo o takzvaný „povinný pacht", kdy bylo poprvé použito nebo lépe řečeno zneužito zákona 55/1947 Sb. o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu. Tento zákon se pro mnohé velké i malé zemědělce stal osudným, protože v následující době byla na jeho základě opatřována zemědělská provozní zařízení, stroje a nářadí pro potřebu JZD, a to zpravidla u velkých zemědělců.

Formulář, který pro velké zemědělce znamenal pokuty v řádu desítek tisíc, případně i trest vězením
Formulář, který pro velké zemědělce znamenal pokuty v řádu desítek tisíc, případně i trest vězením

  Plénum místního národního výboru schválilo zbourat obecní domek č. p. 27, kde hrozilo nebezpečí zřícení. Další zasedání probíhala v míst ním hostinci. Místní národní výbor v té době plnil především funkci organizátora zemědělských prací a rozepisoval výrobní a dodávkové úkoly. Velké slovo v tomto konání měla také místní organizace komunistů, která v podstatě ovládala národní výbor. Rozpis výrobních a dodávkových úkolů byl prováděn tak, aby velcí zemědělci odváděli větší poměrné množství a malým zemědělcům bylo ulehčeno; byl jim umožněn prodej na volném trhu, a to hlavně mléka a vepřového masa. Prodej na volném trhu byl realizován za vyšší ceny než dodávkové. Velkým zemědělcům se obvykle předepisovaly nesplnitelné dodávky a za jejich neplnění ukládal místní národní výbor ve spolupráci s okresním národním výborem peněžité pokuty. I když se v květnu roku 1951 podařil svod dobytka do adaptovaných stájí, stále se nedařilo přesvědčit velké zemědělce ke vstupu do družstva. Tehdy začalo období represe; první obětí v Chrastavicích se stal hospodář z č. p. 7, který byl v červenci zatčen a již 31. srpna odsouzen k trestu odnětí svobody. Jeho osud následovala i jeho žena. Na jejich majetek byla uvalena národní správa, pak byl vyvlastněn a oběma občanům byl vysloven zákaz pobytu. Veškerý majetek přešel do obhospodařování JZD. Podobný osud potkal hospodáře z č. p. 3, který byl odsouzen 1.10.1954, a hospodáře z č. p. 22, odsouzeného 30. 5. 1956. Taktéž hospodář z č. p. 2 byl vzat 25. 6. 1953 do vyšetřovací vazby, ale protože kvůli velikosti svého hospodářství nemohl být označen za kulaka, byl asi po třech měsících z vyšetřovací vazby propuštěn. Zákaz pobytu mu však trval i nadále, přestože byl vysloven na základě zákona, který toto neumožňoval. Hospodářům z č. p. 10 a 11 byl přikázán „povinný pacht" a v jejich stájích zřízeny družstevní konírny.

  Od roku 1952 se jednotné zemědělské družstvo začalo stabilizovat a v krátké době se řadilo mezi nejúspěšnější v okrese. Na druhé straně velcí zemědělci se potýkali se stále většími problémy, protože již nemohli tak jako dřív najímat zaměstnance.Veškerou práci musela zastávat rodina hospodáře. Taktéž strojní vybavení bylo nutno najímat od JZD, případně STS za úplatu. Tato vyčerpávající situace nutila velké zemědělce postupně přistupovat do družstva.

  Samostatnou kapitolou bylo v Chrastavicích 9 malých zemědělců, kteří v roce 1954 vystoupili z JZD s odvoláním na projev prezidenta Antonína Zápotockého na Klíčavské přehradě. Tyto občany „odměnil" národní výbor tím, že jim přikázal obdělávat další pozemky, na kterých JZD nechtělo nebo nestačilo hospodařit. Pro zemědělce to byl problém, protože jejich provozní zařízení nestačilo na tak velkou výměru. Pozemky byly také často ve velké vzdálenosti, nehledě na to, že většina těchto hospodářů měla i jiné zaměstnání. Místní národní výbor se v červnu r. 1955 obrátil se žádostí na okresní prokuraturu, aby pomohla vyřešit tento problém. Zde se však nesetkal s kladným ohlasem, protože malý zemědělec měl být od samého počátku základem jednotného zemědělského družstva, a ne tím, kdo bude trestán.

  V druhé polovině padesátých let se družstvo nadále rozvíjelo, provozovalo drůbežárnu, postavilo porodnu prasnic a v r. 1957 začalo v novém areálu se stavbou teletníku, jenž byl zprovozněn v květnu 1958. Dále se postavila dvouřadá stáj, která byla naskladněna v prosinci roku 1960. V té době již nikdo nehospodařil soukromě. Družstvo se po všech stránkách rozvíjelo, avšak začal jej trápit jiný problém, a sice slučování družstev. Na základě zákona 49/1959 Sb. mělo docházet k postupnému slučování jednotných zemědělských družstev do větších hospodářských celků. To se Chrastavickým nelíbilo, protože si velice snadno spočítali, že by na hůře prosperující okolní družstva dopláceli. Nátlaku nadřízených orgánů odolávalo družstvo až do roku 1974, kdy došlo k sloučení JZD Chrastavice a JZD Mír Milavče. Předsedou nově vzniklého družstva se stal František Červený, který předtím v roce 1972 vystřídal předsedu JZD v Chrastavicích Josefa Konopíka.

  Zatímco družstvo velice dobře prosperovalo, místní národní výbor spíše stagnoval. Během roku 1953 několikrát podal rezignaci předseda Matěj Urban, ale nikdy se nepodařilo najít za něho náhradu. Až v roce 1954 byl opět předsedou MNV zvolen Václav Bor. V letech 1955 až 1957 probíhala adaptace budovy MNV. To byla na dlouhou dobu poslední větší investiční akce, neboť národní výbor prováděl pouze drobné práce, zpravidla v akci „Z". V té době se hlavně projednávalo plnění dodávek místního JZD, na nichž však národní výbor nenesl žádnou zásluhu. První větší investiční akcí, kterou MNV zorganizoval, bylo odbahnění rybníka na návsi a stavba hráze v letech 1971 a 1972, které se ujalo meliorační družstvo Zubřina. V témže roce byla provedena demolice bývalé kovárny č. p. 25. Následující rok začala stavba kanalizace, do konce roku 1975 bylo vybudováno asi 300 m. Na veřejném plenárním zasedání MNV konaném dne 1.3.1976 bylo schváleno sloučení s MNV Milavče. Tak skončila činnost Místního národního výboru Chrastavice.

Místní kovář v bývalé obecní kovárně č. p. 25
Místní kovář v bývalé obecní kovárně č. p. 25

Obec se opět osamostatnila v roce 1990, kdy bylo zvoleno zastupitelstvo obce a zřízen obecní úřad. Zemědělské družstvo se osamostatnilo po provedené transformaci v roce 1992.

Významní rodáci

  V této části představíme několik zdejších rodáků, o kterých se dochovaly zmínky a kteří svým významem přesáhli hranice obce, v některých případech i hranice našeho státu. V obci se narodila celá řada významných osobností, jako například MUDr. Jan Krčma, MUDr. Jan Konopík a poslanec Jakub Mach.

MUDr. Jan Krčma
  Narodil se 31. března 1845 v Chrastavicích, č. p. 45. Maturoval v r. 1865 na Gymnáziu v Klatovech a dále pokračoval ve studiích na medicínské fakultě Karlovy univerzity v Praze. Dne 13. 12. 1870 byl prohlášen lékařem. Následujícího roku byl ustanoven sekundárním lékařem Všeobecné nemocnice v Praze. Dekretem c. k. ministerstva kultury a vyučování ve Vídni byl dne 18. 7. 1883 jmenován přísedícím zkušební komise při zkouškách na České univerzitě a později primárním lékařem a lékařem chirurgie. Byl též osobním lékařem arcibiskupským. Zemřel dne 2. 11. 1919. Své jmění odkázal Ústřední matici školské, která věnovala zdejší rodné obci diplom s nápisem: „Rodné obci na světlou paměť šlechetného rodáka pana MUDr. Jana Krčmy, primárního lékaře v Praze, jenž odkázal veškeré své jmění národu k účelům kulturním a lidumilným". V Praze dne 20. prosince 1919.

Jakub Mach
  Narodil se 21. září 1880 jako syn Vojtěcha Macha a Marie, rozené Borové. Vychodil tři třídy Měšťanské školy v Domažlicích a pracoval jako truhlář. Poté, co se oženil, koupil hostinec v Chrastavicích č. p. 42. Byl velice činným ve všech místních spolcích, stál u zrodu Sokola v Chrastavicích, z jeho popudu bylo založeno Družstvo pro rozvod elektrické energie v Chrastavicích a významně se zasloužil o získání polesí „Týnské háje". Během svého života byl třikrát zvolen starostou obce a z dochovaných materiálů je zřejmé, že pracoval velice svědomitě. Aktivně se účastnil politického života, o čemž svědčí ta skutečnost, že v okrese Domažlice založil 27 místních politických organizací strany agrární, později strana republikánská a její odbor Domovina. Tato politická práce mu dopomohla k tomu, že byl v roce 1919a 1925 zvolen poslancem Národního shromáždění za stranu republikánskou, odbor Domovina. Během svého funkčního volebního období se významně zasadil o zmírnění následků živelní pohromy na Domažlicku, kdy 30. května 1920 se přehnala nad několika vesnicemi silná bouře s krupobitím, která značně poškodila úrodu. Prosadil návrh, aby pro tyto obce byly sníženy daně a dodávky obilí. Dále se významným způsobem zasadil ve věci provádění zákona o pozemkové reformě, kde kritizoval způsob, jak vlekle se provádí převod pozemků drobným pachtýřům, kterých v Chrastavicích bylo 22. Svůj úřad starosty obce a poslance Národního shromáždění zastával velice svědomitě. Bohužel 31. srpna 1929 byl stižen záchvatem mozkové mrtvice, takže rezignoval na další volbu poslance v nově vyhlášených volbách do Národního shromáždění, které se konaly 27. října 1929.

Profesor MUDr. Jan Konopík, DRSc.
  Narodil se v Chrastavicích dne 9. 10. 1905 v č. p. 29, navštěvoval zdejší základní školu a Reálné gymnázium v Domažlicích. Poté vystudoval medicínu v Praze. Byl vedoucím Laboratoře pro výzkum metabolismu a hygieny kůže Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze, předsedou České dermatologické společnosti a Čestným členem České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Dále byl členem několika zahraničních dermatologických společností a nositelem státního vyznamenání medaile J. E. Purkyně. Jako děkan stál v čele Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy v Praze, byl také ředitelem Fakultní nemocnice v Praze 10, prorektorem Univerzity Karlovy v Praze, vedoucím katedry dermatologie a přednostou první kožní kliniky Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Vychoval několik generací dermatologů. Byl vynikajícím vědcem a pedagogem, jeho práce dosáhla mezinárodního ohlasu. Zemřel 22. prosince 1985.

Škola

  Děti z Chrastavic docházely původně do Obecné školy v Milavčích, kde byla také fara. Poté, co došlo k přifaření k Třebnicím, začalo se na přání zdejších občanů jednat o přifaření, a tedy i o přiškolení do Domažlic. K tomu došlo v roce 1869. Některé prameny udávají, že to bylo již v roce 1847. V Domažlicích navštěvovaly děti takzvanou „selskou školu", která byla společná pro obce Chrastavice, Boříce, Havlovice a Petrovice. Koncem 19. století však začala naše obec vážně uvažovat o stavbě vlastní školy. Již v roce 1898 byla odeslána žádost do Prahy ve věci zřízení Obecné školy v Chrastavicích. Po dlouholetém úsilí bylo 17. 11. 1900 povoleno zřízení samostatné jednotřídní školy v obci. Následně se začalo jednat o umístění školy. První návrh zněl postavit školu na návrší za kovárnou, to je na místě, kde dnes stojí spolkový mlýn. Dalším návrhem bylo vybudovat školu na parcele 1059 patřící Adamu Krčmoví. Nakonec bylo rozhodnuto vykoupit parcelu Jana Petržíka číslo 1056/2. Byl zakoupen pozemek o výměře 400 m2 po 6 korunách. Plány na stavbu školy vyhotovil pan F. Novotný c. k., vrchní inženýr v Klatovech. Plánovaný rozpočet činil 29 000 Kč. Celá stavba byla zadána zednickému mistru panu Antonínu Ničovskému z Domažlic a tesařskému mistru panu Janu Tomandlovi, také z Domažlic. Železný materiál na stavbu školy dodával místní kovář J. Randa. Stavební dozor vedla místní školní rada. Se stavbou školy bylo započato v srpnu 1901 a do konce roku byla provedena hrubá stavba, včetně krovu a střechy. Celá stavba byla dokončena v červenci r. 1902, náklady 34697 Kč byly financovány ze zápůjčky u spořitelny v Domažlicích v celkové výši 34000 Kč. Dne 4. 5. 1902 byla zvolena první místní školní rada, předsedou se stal Josef Rojt, č. p. 3.

Výpis z protokolu o schůzi první místní školní rady
Výpis z protokolu o schůzi první místní školní rady

  Dne 7. září téhož roku byla budova školy slavnostně vysvěcena. V 9 hodin sloužil slavnou mši domažlický děkan Antonín Marz za asistence pátera Veita. Od kaple odešel průvod ke školní budově, kde jej uvítal starosta obce pan Josef Rojt. Poté byla školní budova vysvěcena a na závěr promluvil c. k. okresní hejtman Julius Kraffer o významu učení pro život člověka. Celá slavnost byla zakončena hostinou u starosty obce.

  Škola zahájila svoji činnost 15. září téhož roku jako jednotřídní smíšená obecná škola. Podle výnosu zemské školní rady z 6. 11. 1909 byla škola rozšířena na dvoutřídní. Podle některých pramenů to byla v okolí první obecná škola postavená obcí. V té době byly školy pouze ve městech a ve vsích, které měly faru.Škola se svou existencí zapsala nejen do historie obce, ale bezesporu i do povědomí všech, kteří ji navštěvovali. Někdo si rád vzpomene na své kamarády, učitele a nebo na bezstarostné okamžiky dětství. Obecná škola nebyla jen zdrojem poznání, ale zpravidla i kulturním centrem v obci a její řídící učitel patřil vedle starosty k nejváženějším postavám. To platilo bez ohledu na válečné konflikty či politické poměry. Centralizováním školství zcela jistě přicházíme o něco krásného a neopakovatelného.

  Budova školy sloužila bez větších oprav až do roku 1956, kdy se vybudovala odpadní jímka, splachovací záchody, vodovody a prádelna. Opravila se též střecha. Veškeré práce prováděl Okresní stavební podnik v Domažlicích. Dne 22. 1, 1957 byla provedena kolaudace, při které se zjistilo množství nedostatků a nedodělků. Od r. 1964 byla plánována oprava fasády, ale tu Okresní stavební podnik v Domažlicích neustále odkládal. Důvody byly různé: jednou pro důležitější stavební povinnosti podniku, podruhé kvůli nedostatku lešení, jindy pro nedostatek zedníků. S opravou fasády školní budovy, která nebyla opravována ani bílena od r. 1902, bylo započato až 2. 5. 1970, ale ne stavebním podnikem, jak bylo původně plánováno, nýbrž brigádnicky místními občany. Materiál na stavbu dodával stavební podnik v Domažlicích. Byla kompletně opravena fasáda, vyměněny parapetní plechy a proveden nátěr žlabu a okapních rour. Uvnitř budovy se vymalovala učebna, tělocvična, záchod, chodby, schodiště, vestibul. Celkovou částku 62000 Kčs poskytl Okresní národní výbor v Domažlicích, odbor školství.

Žáci zdejší školy v roce 1952

  Škola fungovala až do 30. 6. 1978, kdy bylo naposledy rozdáno vysvědčení. Na podkladě usnesení rady ONV v Domažlicích číslo 181 ze dne 28. 7. 1977 se s účinností od 1. 9. 1978 zrušila Základní devítiletá škola 1.-5. ročník v Chrastavicích. Od té doby děti navštěvovaly Základní devítiletou školu v Domažlicích. Po krátkou dobu byla do naší školy přemístěna pomocná škola z Domažlic.

  Dne 3. 3. 1983 byla národním výborem v Milavčích, který v té době vykonával místní správu, škola prodána Jednotnému zemědělskému družstvu „Mír" v Milavčích za dohodnutou cenu 51633 Kčs. Zemědělské družstvo využívalo školu jako byty pro brigádníky a svoje zaměstnance. To trvalo až do roku 1990, kdy si školu pronajal pan Síbr a upravil prostory na ubytovnu s výčepem. V té době to byl první soukromý podnik v obci pod názvem „Penzion Lidka". Při transformaci Zemědělského družstva „Mír" Milavče se novým majitelem stalo Zemědělské družstvo Chrastavice, které budovu školy vydalo jako náhradu v restituci soukromé osobě. V té době byla provedena oprava fasády a střechy. Následně budovu školy kupuje firma Nieten a po rekonstrukci vnitřních prostor tady zahajuje v roce 2001 svoji činnost.

  Za celou dobu trvání školy zde působila celá řada učitelů a řídících učitelů. Z těch známějších připomeňme Václava Kubrychta, Petra Webera, Jindřicha Vrbu, Petra Vrbu, Jana Krynese a Josefa Šperla. Bezesporu nejvýznamnější postavou zdejší školy byl řídící učitel Vojtěch Kraus. Narodil se 28. 3. 1879 v Kanicích, absolvoval Učitelský ústav v Plzni a od roku 1898 působil jako podučitel v Peci, Srbicích a v Kanicích. Poté působil jako řídící učitel v Zahořanech a následně na vlastní žádost jako učitel v Kanicích. Dne 1.11. 1923 se stal učitelem v Chrastavicích a téhož roku byl zvolen kronikářem a obecním knihovníkem. Významně se zasloužil o získání polesí „Týnské háje". Dne 29. 12. 1928 byl Vojtěch Kraus jmenován ministrem vnitra jako odborník do okresního zastupitelstva. Vykonával též funkci obecního písaře a vedl účetní agendu obce, a to až do roku 1939. Jeho služeb obec využívala ještě na počátku padesátých let, kdy sestavoval obecní rozpočty pro národní výbor. Zemřel 16. 8. 1959 ve stáří 80 roků. Byl to výborný učitel a velmi pracovitý člověk.

Kaple nejsvětější trojice

  Bezesporu největší dominantou obce je pseudorománská kaple. Základní kámen byl položen 26. 4. 1896. Stavba probíhala do květ-na následujícího roku. Nádenickou práci prováděli místní chalupnici a domkáři, dovoz materiálu zajišťovali rolníci. Celkové náklady na stavbu činily 10 586 korun. Tyto byly zčásti hrazeny z odkazu zemřelé Marie Krčmové z č. p. 3, který po zaplacení poplatku činil 2 190 korun, ve sbírce mezi občany bylo vybráno 1 996 korun a zbytek částky 6 400 korun zaplatila obec. Kaple byla zasvěcena nejsvětější Trojici, která symbolizuje víru, že Bůh existuje ve společenství tří osob, a to Otce, Syna a Ducha svatého.

Oltář místní kaple
Oltář místní kaple

  V období první světové války byly z kaple odvezeny 2 zvony a nahrazeny zvony litinovými. V roce 1928 se nabídly paní Anna Soukupová z č. p. 17 a Markéta Rojtová z č. p. 37, že zakoupí do kaple dva nové bronzové zvony. Domažlický děkan pan Václav Nový objednal tyto zvony u firmy R. Matoušek a spol. v Bmě-Husovicích. Větší zvon dostal jméno svatý Václav, váží 70 kg, a menší svatý Vojtěch, váží 23 kg. Za oba tyto zvony bylo zaplaceno 2 657,10 Kč. Dne 10. února 1920 byly zvony posvěceny uvedenými jmény.

  Původní kaple stála od vchodu nynějšího svatostánku vzdálena asi 20 metrů severně a měla čtvercový půdorys o rozměrech asi 4x4 metry. Na místě dnešní kaple byla vodní nádrž používaná pro případ požáru nebo jako napajedlo pro dobytek. Vodu sem přivádělo dřevěné potrubí z místa dnešního rybníka „Kotlíku". Na toto dřevěné potrubí narazili dělníci ještě v r. 1982 při výkopu sklepa místního pohostinství.

  Kaple je po celou dobu své existence udržována z prostředků obce a místních občanů. První doloženou rekonstrukcí většího rozsahu se stala oprava střechy na věži i kapli samotné. Práce probíhaly postupně od roku 1985 až do roku 1989. Na pokrytí věže byl získán zbytek materiálu z domažlického kostela, kde se v té době prováděla oprava střechy, a na pokrytí presbytáře byl použit materiál zbylý z opravy střechy kostela v Horšovském Týně. Střešní krytina na kapli byla hrazena z prostředků národního výboru v Milavčích, který v té době vykonával místní správu. Práce na těchto opravách prováděli bezúplatně místní občané nebo byly hrazeny ze sbírek. V kopuli věže byla tehdy nalezena krátká zpráva z roku 1921, kdy se opravovala kopule a křížek poškozený větrem.

Zpráva nalezená v kopuli místního kostela při její opravě
Zpráva nalezená v kopuli místního kostela při její opravě

  V roce 1995 byl zrestaurován oltářní obraz za částku 10000 korun. Práci provedl akademický malíř Milan Kadavý z Prahy a do oltáře jej opět zasadil malíř pan Václav Sika ze Kdyně. Dne 19. 3. 1996 obraz vysvětil domažlický arciděkan pan Emil Soukup při slavnostní mši. Další větší oprava kaple probíhala v roce 1998, kdy se prováděla kompletní oprava fasády, byly vyměněny okapy, parapetní plechy a všechna okna ve věži. Probíhala také oprava ciferníku věžních hodin a kříže před kaplí. Prostor před vchodem byl vydlážděn žulovými deskami, které jsme původně mohli vidět před schodištěm u místní školy. Celková oprava si vyžádala 385000 Kč, místní občané přispěli 40000 Kč. Opravy byly dokončeny v roce 2001, kdy se kompletně vyměnila elektroinstalace, včetně osvětlení a dále se opravily vnitřní omítky za použití impregnačního nátěru a sanační omítky. Téhož roku byla kaple vymalována. Částka na opravu činila 87 900 Kč. Na podzim r. 2004 byl upraven prostor před kaplí, zřízeny chodníky, na jaře následujícího roku se zasadily 2 nové stromy.


Dodatek pod čarou:

  v roce 2013 byla provedena celková oprava vnější fasády

Sbor dobrovolných hasičů

  Sbor dobrovolných hasičů v Chrastavicích byl založen 25. února 1906 za přítomnosti pana Maxe Dufka, okresního starosty v Domažlicích, pak zástupce hasičské župy pana Emanuela Holého, obchodníka z Domažlic, a téměř všech občanů naší obce.

Do přípravného výboru byli zvoleni:
Jan Soukup, rolník z Chrastavic, č. p. 17, předseda
Václav Kubrycht, správce zdejší školy, jednatel
Petržík, č. p. 18, člen
Jan Gruber, č. p. 8, člen
Jakub Bor, č. p. 41, člen
Václav Filip, č. p. 53, člen
Štěpán Soukup, č. p. 17, člen
Šimon Ouřada, č. p. 7, člen

  Dne 19. března 1906 obec zakoupila hasičskou stříkačku s příslušenstvím, výzbroj pro 16 mužů a pracovní obleky za 2800 Kč z továrny na hasičské stroje pana Němce ze Slatiňan se zárukou na 5 let. Tato stříkačka byla 9. června následujícího roku vysvěcena, její kmotrou se stala paní Marie Ouřadová, selka z čísla popisného 7. Téhož roku bylo postaveno „skladiště hasičské" nákladem 881 Kč. Práce prováděl stavitel Antonín Ničovský z Domažlic. Tento akt však neznamenal, že do té doby obec nezajišťovala požární bezpečnost. Dokladem je například i to, že na návsi byla zřízena vodní nádrž. Také podle zápisu v účetní knize zjistíme, že roku 1887 bylo obcí vydáno 11 zlatých na hasičské nástroje a 2 zlaté 60 krejcarů za nový džber k hašení. Na úseku požární ochrany se v té době dělala i preventivní opatření, a to zejména při povolování nových staveb. Tehdy bylo podmínkou, že nové stavby musely být z cihel nebo kamene, střecha krytá taškami a štíty musely být ohnivzdorné, jak dokládá stavební povolení z roku 1878. Sbor dobrovolných hasičů nezajišťoval pouze požární bezpečnost obce, ale po celou dobu své existence to byl určitý článek společenského a kulturního života v obci.

  V roce 1953 sbor dobrovolných hasičů získal novou motorovou stříkačku, která sloužila až do počátku osmdesátých let, kdy byla nahrazena novou motorovou stříkačkou PPS-12, která se používá ve sboru dosud.

  Původní hasičská stříkačka zakoupená v roce 1906 byla ještě dlouhou dobu zaparkovaná v hasičské zbrojnici. Koncem padesátých let z ní byly odmontovány kovové části, a zřejmě tak byl splněn závazek v dodávce sběrných surovin. Takto „očesaná" stříkačka přebývala ve zbrojnici ještě do počátku osmdesátých let, kdy byla vyvezena do „kopřiv" na dvoře u Roušů, kde tato bezesporu cenná historická památka dožila.

  V roce 1978 bylo založeno družstvo mladých požárníků, které se pravidelně zapojovalo do celorepublikové hry Plamen.V posledních letech se sbor dobrovolných hasičů věnuje zejména požárnímu sportu, pravidelně se zúčastňuje okrskových soutěží. V roce 2004 obsadili tito požárníci první místo v okrskové soutěži a na okresní soutěži v Domažlicích, kde již stáli proti daleko silnějším soupeřům, získali pěkné 8. místo. Rovněž v roce 2005 obhájili první místo v okrskové soutěži v Chrastavicích, avšak v okresním kole v Domažlicích již nestartovali. Obec průběžně dovybavuje dle potřeb místní jednotku požární ochrany věcnými prostředky a výstrojí.

Požární družstvo na okresní soutěži v Domažlicích 12.6.2004

  V průběhu let 2003-2005 byla prováděna rekonstrukce obecního úřadu, kde jsou nově zřízeny i prostory pro umístění požární stříkačky, výzbroje a výstroje se zázemím. V roce 2006, kdy Sbor dobrovolných hasičů v Chrastavicích oslaví 100 let trvání, se připravuje přemístění sboru do této budovy.

Stromkové slavnosti

  V období před druhou světovou válkou se stalo dobrou tradicí, že při významné události či výročí byl vysázen jeden strom, nebo skupina stromů, aby připomněly následujícím generacím důležitý moment v historii obce. Dnes již ani nevíme, že jsou to ty stromy, se kterými se denně vídáme. Tak například v roce 1912 bylo k 10. výročí otevření místní školy na popud zdejšího řídícího učitele vysázeno 1200 topolů a jasanů. Topoly našly svoje místo v „Pískách" a jasany v „Kotlíku" a u rybníků ve vsi. V tomto roce bylo také vysázeno třešňové stromořadí na silnici k Milavčím. V současné době můžeme potkat skupinu těchto jasanů u „Zadního rybníka" a několik jedinců v „Kotlíku", ale jasany u „Předního rybníka" byly vykáceny v roce 1972, kdy se provádělo odbahnění a stavba nové hráze rybníka. Skupinka jasanů u studny musela ustoupit připravované přeložce silnice na počátku osmdesátých let.

  K uctění 10. výročí založení republiky bylo vysázeno Státní školou pro lesní hajné v Domažlicích 58 listnatých stromů, několik smrků a křovin. Dne 30. října 1928 ve 2 hodiny odpoledne proběhlo slavnostní předání „Jubilejního háje" do opatrování obce. Na tyto stromy se postupem času úplně zapomnělo a je pouze dílem náhody, že tato skupina byla objevena v roce 2003.

  Další stromkovou slavností bylo zasazení dvou lip po stranách pomníku padlým 23. dubna 1935, kdy se v obci konalo shromáždění k uctění památky zemřelého Dr.h.c. Antonína Švehly, předsedy vlády a sedláka z Hostivaře. Tuto akci zorganizovalo místní sdružení republikánského dorostu, jako řečník vystoupil poslanec František Machník, pozdější ministr národní obrany. Ve svém proslovu hovořil o velkém díle Antonína Švehly. Na něj navázala dne 28. dubna 1935 Státní škola pro lesní hajné v Domažlicích vysazením „Svehlovy lípy" v lese u pastýřské louky. Shromáždění se zúčastnila velká část místních občanů a školní mládeže, která přednesla několik básní. Celá slavnost byla ukončena státní hymnou. Tato lípa byla na počátku sedmdesátých let zasažena bleskem a po krátké době uschla. Dnes jev těchto místech již vysazena lípa nová.

Titulní strana vkladní knížky vydaná zdejší kampeličkou
Stromková slavnost 28. 4. 1935, sázení “Švehlovy lípy“

Obecní lesy

  Obec Chrastavice samostatně hospodařila v obecních lesích od doby zřízení obecních samospráv. Ale již dávno předtím existovaly určité regulativy pro hospodaření v lesích, například v r. 1754 byl vydán Císařský patent lesů a dříví pro Království české. Pro obec samotnou však byl důležitý císařský patent číslo 250 z roku 1852, který upravoval práva a povinnosti vlastníků lesa, ochranu a užívání lesního fondu a odbornou správu lesů. Tento císařský patent platil až do konce roku 1960, kdy byl zrušen zákonem 166/1960 Sb.

  Již před více než sto lety se v lesích hospodařilo podle hospodářských plánů tak, jak to třeba dokládá výpis z hlavní účetní knihy z. 1898. Obec nechala pořídit hospodářský plán obecních lesů za cenu 57 zlatých 95 krejcarů. Jen pro ilustraci, například v r. 1888 byl příjem z lesního hospodaření 140 zlatých a celkový příjem obce v témže roce činil 530 zlatých 80 krejcarů.

  Až do roku 1931 obec hospodařila zhruba na 58 hektarech lesní půdy. Po první pozemkové reformě se naskytla možnost získání lesa, který náležel k velkostatku v Horšovském Týně v majetku Trauttmannsdorfu. S návrhem přišel tehdejší starosta a zároveň poslanec Jakub Mach a pověřil zdejšího učitele Vojtěcha Krause jednáním v této věci. Požádal ho, aby připravil kalkulaci podle ceny pozemků, roční výtěžnosti a nákladů, kterou by mohl starosta následně předložit zastupitelstvu. Dříve totiž bylo v této věci vydáno zamítavé stanovisko zastupitelstva, ale tehdy se jednalo o ceně zapolesí ve výši 1000000 korun. Později se jednalo o výhodnější přejímací ceně a o koupi přímo od dosavadního majitele. Učitel připravil celou kalkulaci, kde rozpočítal splácení půjčky z prováděné těžby, a tak nebylo nutné přispívat na nákup lesa z obecního rozpočtu. Tento návrh byl přednesen zastupitelstvu a jednomyslně přijat dne 6. února 1924. Žádost v této věci byla odeslána Státnímu pozemkovému úřadu v Praze. Protože se ale v té době pracovalo na přídě-lech orné půdy, lesní reforma zůstávala zatím bez výsledku, což platilo i v případě žádosti naší obce, která na své vyřízení čekala 7 let. Tehdy se o toto polesí začalo ucházet i město Domažlice jako vlastník sousedních pozemků. Jako důvod uvádělo, že město má náležitě postaráno o řádné obhospodařování lesa svými úředníky, což bylo pro naši obec nepříjemným faktem. Po dlouhém jednání, které vedl starosta obce se zástupci města, se dospělo k dohodě, že Domažlice převezmou západní část polesí a Chrastavicím zůstane část východní. Obecní zastupitelstvo se usneslo pořídit zápůjčku ve výši 60 000 korun, která byla vyjednána s Okresní záložnou hospodářskou v Domažlicích. Tu schválila i finanční komise obce. Vše bylo potvrzeno obecním zastupitelstvem 29. března 1924. Na počátku následujícího roku obdržel starosta zprávu, že město Domažlice, které přislíbilo převzetí lesníka s přídělem větší části polesí, nyní požaduje příspěvek na lesníka podle procentuálního přídělu polesí. I tento návrh obecní zastupitelstvo přijalo. Na schůzi 3. srpna 1925 však starosta oznamuje, že majitel velkostatku dostal od Státního pozemkového úřadu v Praze výpověď, a tudíž dříve již schválená přímá koupě je nemožná. Zároveň hovoří o jednání s městským tajemníkem doktorem Starým, že město Domažlice v tomto případě o polesí žádat nebude. Je tedy možné, aby obec Chrastavice požádala o celé toto polesí, které by dostala za přídělovou cenu. Ale zároveň by musela převzít 1 hájenku se 2 hektary půdy a hajného. Zastupitelstvo nakonec rozhodlo, aby obec požádala o celé polesí. Dne 28. března 1928 přednáší starosta na schůzi obecního zastupitelstva další nemilou zprávu, a sice, že také majitel velkostatku Baldov pan Lusk usiluje o získání západní Části polesí. Svoji žádost opírá o důvody národnostní, a to vydržování státní české menšinové školy v Třebnicích, a dále nabídl úpravu spojovací lesní cesty na okresní silnici. Zastupitelstvo se definitivně usnáší, že trvá na přídělu celého polesí a převezme také lesního hajného do vlastní služby. Dne 31. srpna 1929 byl obecní starosta stižen záchvatem mozkové mrtvice, rezignoval na funkci poslance, ale postu starosty se prozatím nevzdal v přesvědčení, že se opět uzdraví. Požádal proto řídí čího učitele Vojtěcha Krause, aby celou tuto záležitost předal k vyřízení svému příteli, senátoru Františku Olejníkovi. Ten odpověděl dopisem ze dne 30. 10. 1929:

"Vážený příteli,
dostal jsem dopis, ve kterém líčíte záležitost Vaší obce týkající se přídělu lesní enklávy Týnské Háje. Slyším o této záležitosti od Vás poprvé a byl bych velmi rád, kdybych Vám mohl přispěti k uskutečnění věci. Vyšetřím záležitost ve Státním pozemkovém úřadě, promluvím s referentem a výsledek jednání sdělím."

Olejník, senátor

  Celá záležitost přídělu polesí byla daleko komplikovanější, protože o tento majetek usilovali i zástupci obce Třebnice, za kterými stál místopředseda Národního shromáždění poslanec Wolfgang Zierhut. Třebničtí žádali 20 ha lesa, což odůvodňovali potřebou palivového dříví pro českou i německou školu a faru. Veškerých jednání, která na pozemkovém úřadu probíhala, se účastnil i senátor Josef Hubka. Věc byla komplikovaná, stále se nedařilo najít řešení, které by uspokojilo všechny žadatele. Senátor Hubka, který původně jednal ve prospěch velkostatkáře Luska, přislíbil podporu i naší obci. Při jednáních na pozemkovém úřadu bylo dohodnuto, že se uskuteční porada všech zájemců, tedy obce Chrastavice, obce Třebnice a pana Luska na půdě pozemkového úřadu s referentem panem ing. Žílou. Po těchto jednáních bylo dne 17. února 1930 svoláno obecní zastupitelstvo, které jednalo o přípravě jednání na pozemkovém úřadu v Praze. Na jednání obecního zastupitelstva byl do vyjednávacího výboru zvolen řídící učitel Vojtěch Kraus, ač nebyl členem obecního zastupitelstva, a s ním dva členové obecního zastupitelstva Jiří Dufek a Jiří Kupilík. Dne 18. února 1930 došla obecnímu úřadu pozvánka Státního pozemkového úřadu k jednání na 25. února 1930 v 11 hodin do místnosti č. 126. O tom byli obratem informováni senátorové František Olejník a Josef Hubka, také Josef Petřík. Celá věc byla tedy podporována senátory Hubkou, Olejníkem a Petříkem a jejich stranami. Bylo i jejich zájmem, aby se půda dostala do vlastnictví české obce. Jednání na pozemkovém úřadě trvalo 3,5 hodiny s následujícím výsledkem: asi 20 hektarů bylo přiděleno Třebnicím a zbývající část cca 56 hektarů obci Chrastavice spolu s hájenkou a hajným. Ale protože pan Lusk měl již od r. 1925 schváleno pozemkovým úřadem přednostní právo na určité pozemky, došlo později k určitému vyrovnání mezi panem Luskem a obcí Chrastavice. V závěru roku 1930 se obec ještě snažila ve věci úpravy ceny lesa, která byla původně dohodnuta na 3 200 Kč za hektar. Bylo tedy navrženo Státnímu pozemkovému úřadu provést ocenění porostů podle jejich stáří a kvality. Za tento úřední odhad obec zaplatila částku 2 000 korun. Cena za 1 hektar se nakonec snížila na 2 320 korun. Závěrečná dohoda byla podepsána 12. února 1931. Celková výměra činila 57,38 ha za celkovou částku 145 889,25 korun, včetně hájenky a přilehlých pozemků. Původně schválená výše zápůjčky musela být tedy zvýšena na sumu 170000 korun, kterou obec obdržela od Okresní záložny hospodářské v Domažlicích.

  Dne 30. listopadu 1929 schválilo obecní zastupitelstvo uzavření smlouvy se Státní školou pro lesní hajné v Domažlicích na vykonávání praktických cvičení, jakož i prací spojených se zalesňováním a výchovou porostů.

Žáci Státní školy pro lesní hajné v Domažlicích před konáním praktického cvičení v obecním lese v Chrastavicích dne 26. 10. 1927
Žáci Státní školy pro lesní hajné v Domažlicích před konáním praktického cvičení v obecním lese v Chrastavicích dne 26. 10. 1927

Škola v té době neměla žádné vlastní polesí a vzhledem k malé vzdálenosti z obecního lesa do Domažlic to bylo pro školu výhodné. Značné výhody plynuly pro obec i vzhledem k tomu, že veškeré práce byly prováděny bezplatně. V té době škola jednala i s městem Domažlice, ale podle sdělení ředitele školy Josefa Černého k dohodě mezi městem a školou nedošlo. Smlouva, která byla uzavřena mezi školou a obcí, byla také využita jako podpůrný argument při vyjednávání se Státním pozemkovým úřadem ve věci získání přídělu polesí z pozemkové reformy.

  V tomto stavu fungovalo hospodaření v obecních lesích do 15. 12. 1938, kdy rozhraničovací komise konala pochůzku po hranicích katastru mezi obcemi Chrastavice a Třebnice. Jednalo se o definitivní stanovení říšských hranic. To ve svém důsledku znamenalo, že obec přišla o část lesa o výměře 55 ha a hájenku na Baldově. Tato část lesa byla obhospodařována podle zákonných nařízení říšských a patřila do Sudet. Naše obec jmenovala svým zástupcem v Horšovském Týně lesního A. Grohmanna. Výtěžek z lesů měl připadnout obci. Celou výměru lesa začala obec obhospodařovat až po 2. světové válce. V roce 1947 nechala obec zpracovat nový hospodářský plán, kterým se řídila až do 3.4. 1951, kdy bylo na schůzi pléna MNV schváleno předat obecní lesy pod státní správu. Protokolárně byly lesy předány až 14. 4. 1970. Státní lesy hospodařily na majetku obce až do roku 1993, tehdy byl proveden převod pozemků do vlastnictví obce na základě zákona č. 172/1991 Sb. V současné době obec hospodaří při celkové výměře 113 ha lesa na třech katastrálních územích, a to Chrastavice, Třebnice u Domažlic a Milavče. Funkci odborného lesního hospodáře vykonávají Lesy České republiky, státní podnik, prostřednictvím Lesní správy Horšovský Týn. Revírníkem pro naše polesí je pan Václav Steinberger a funkci správce obecního lesa vykonává pan Jan Růžek. Obec hospodaří na základě lesního hospodářského plánu, který byl vyhotoven firmou Plzeňský lesprojekt, a.s., a schválen Okresním úřadem Domažlice na období od 1. 1.2001 do 31. 12. 2010.

Přestávka při těžbě borovice na podzim roku 2004 v porostu 526 B34
Přestávka při těžbě borovice na podzim roku 2004 v porostu 526 B34

Pišvonc

  Pamětníkům se při vyřčení slova „pišvonc" okamžitě vybaví vyvolávání: „Na vysoký skále zabili nám krále, neměli jsme se čím brániti, brániti, museli jsme kůly lámati, lámati, králi, je-li pravda?" Král odpovídá: „Je. Ten, kdo svědčí, šelma větší, a kdo nedosvědčí, ještě větší."

Pišvonc
Pišvonc

Tento prastarý lidový zvyk je doložen pouze v Chrastavicích, a to ještě v padesátých letech minulého století. Vystoupení dospívajících chlapců se konalo každoročně na Svatodušní pondělí, kdy skupina deseti chlapců vyzdobila malý chalupnický vůz (ten se jinak používal do kravského zápřahu), takzvaný „korbák". Na voze lavice, na lavici upevněné tři smrky zdobené vyšívanými šátky, pod smrky seděl král chráněn dvěma pobočníky v bílých šatech, kterým se říkalo ministranti. Vůz táhlo šest „koní", jinak chlapců vystrojených v pěkných šatech s klobouky čepenými širokými pentlemi. Zápřah byl opatřen zvonky ze saní, které dodávaly celému vystoupení slavnostnější atmosféru. Celý zápřah, který projížděl obcí, řídil kočí, jenž zároveň odháněl dorážející děti. Při zastavení u sedlákova stavení bylo možno slyšet vyvolávání: „Paní mámo krásná, dejte nám kousíček másla, pár vajíček na rendlíček, aby se našemu králi hubička pásla, pásla!" Pro všechny účinkující i přihlížející to byl jistě nezapomenutelný zážitek.

Skupina chlapců, která se účastnila hry Pišvonc
Skupina chlapců, která se účastnila hry Pišvonc

Znak a vlajka

V dnešní době již není znak výsadou šlechticů nebo významných sídel, ba naopak, jedná se o velice důležitý prvek, v němž se odráží historie a správní vývoj obce samotné.

Znak obce Chrastavice
Znak obce Chrastavice

Zastupitelstvo obce Chrastavice již v říjnu roku 2003 schválilo záměr pořídit symboly své obce, přičemž po nabídkovém řízení vyhotovit grafické návrhy znaku a vlajky obce uzavřelo smlouvu o dílo s heraldikem Miroslavem J. V. Pavlů. V březnu roku 2004 obec obdržela první návrhy společně s jejich stručným zdůvodněním. Poté probíhal poměrně dlouhý proces upravování návrhů a dne 30. června 2005 byla zastupitelstvem obce schválena konečná varianta návrhu znaku a praporu obce, který byl v srpnu téhož roku odeslán s žádostí o schválení do Poslanecké sněmovny ČR. Dne 7. září 2005 se podvýbor pro heraldiku a vexilologii PS ČR zabýval žádostí o udělení znaku a vlajky a doporučil, aby byly symboly v navrhované podobě uděleny. K slavnostnímu předání dekretu o udělení znaku a vlajky obci na půdě Poslanecké sněmovny ČR došlo 7. dubna 2006. Znak obce připomíná modrým polem starobylý znak města Domažlice, středověké vrchnosti Chrastavic. Způsob dělení štítu symbolizuje mohylu, tím připomíná mohylové pohřebiště na katastru obce. Štít je zdoben stříbrně-červeně polcenými heraldickými růžemi, které jsou připomínkou rodu Trauttmannsdorru, pobělohorské vrchnosti Chrastavic, a jejichž počet přeneseně připomíná patrocinium místní svatyně.

Starosta obce Ing. Václav Petržík přebírá dekret o udělení znaku a vlajky obci z rukou předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky pana PhDr. Lubomíra Zaorálka
Starosta obce Ing. Václav Petržík přebírá dekret o udělení znaku a vlajky obci z rukou předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky pana PhDr. Lubomíra Zaorálka

Spolkový mlýn

  Již 8. března 1926 schválilo obecní zastupitelstvo vytvoření nové stavební parcely a její prodej Spolku pro zřízení mlýna v Chrastavicích. Parcela byla označena číslem 101 v katastrálním území Chrastavice o výměře 113 m², čili jak se tehdy zapisovalo 31 ½ sáhů, se vším právem a příslušenstvím, za ujednanou a kupujícími vyplacenou, tedy smlouvou vykvitovanou cenu trhovou po 5 Kč za jeden čtverečný sáh, tedy za celkovou cenu 157 Kč 50 h, slovy jednostopadesátsedm korun č 50 h. Tolik výpis ze smlouvy trhové, která byla sepsána v Chrastavicích dne 26. července 1931 a následně, 14. srpna 1931 schválena Okresním úřadem v Domažlicích. Podílníků bylo tehdy celkem 37 a pro zjednodušení je následně uveden jen výčet čísel popisných, kdy ke každému číslu popisnému náležel podíl 2/38 resp. 1/19. Jednalo se o hospodáře z čísel popisných 2, 3, 6, 7, 8, 10, 11, 13, 15, 17, 18, 22, 37, 38, 39, 44, 45, 50 a 64. Stavba byla provedena nákladem 100.000,- Kč a na strojích zakoupených již dříve se mlelo a šrotovalo ještě před postavením mlýna ve stodole Jana Krčmy č. p. 64. Z vyprávění víme, že při stavbě došlo při větrném poryvu ke zřícení ještě nedokončeného krovu a je jenom dílem náhody, že nebyl zraněn nikdo kolemjdoucí ani poblíž si hrající děti. Spolkový mlýn velice dobře prosperoval a z jeho výtěžku byla hrazena údržba, provoz a placen lesní hajný, který pracoval jak pro obec, tak i pro soukromé vlastníky lesa. Mlýn byl postupně rozšířen o čističku obilí v místech za hasičskou zbrojnicí.

  Mlýn nesloužil jen místním hospodářům, ale byl využíván i hospodáři z okolních vesnic a to zejména za druhé světové války, kdy byla celá řada mlýnů zavřená, zapečetěná a provoz mlýna tehdy vyžadoval zvláštní režim a povolení. Krátce po založení JZD začalo obhospodařovat mlýn družstvo, zřídilo zde v místnosti pro mlynáře první kancelář JZD a v roce 1955 přistavělo sýpky nad hasičskou zbrojnicí a čističkou obilí V té době se již nemlelo, pouze se šrotovalo na krmení a čistilo se obilí od kombajnů, které začaly v družstvu nasazovat od poloviny 50-tých let. Současně s nasazením kombajnů byla ve stodole u Roušů zřízena první linka na příjem obilí od kombajnů a následně byly přistavěny další sýpky a tři garáže pro traktory na západní straně mlýna. Zemědělské družstvo využívalo mlýn a sýpky až do roku 1971, kdy byla dokončena nová posklizňová linka v areálu družstva, provoz ve mlýně byl postupně ukončen a prostory sloužily už jen jako sklady. V roce 1978 byla v bývalé místnosti pro mlynáře zřízena klubovna mladých požárníků se vstupem z východní strany. Při stavbě prodejny a pohostinství sloužil mlýn jako sklad a zázemí citované stavby.

  Po transformaci využívalo zemědělské družstvo tuto budovu a přilehlé sýpky už jen jako sklad pro náhradní díly a jako odkladiště pro vše nepotřebné. V průběhu devadesátých let družstvo ještě provádělo některé udržovací práce na celém komplexu budov, jako třeba opravu okapů a svodů, ale střecha na mlýně zůstala neopravená, takže již delší dobu byla narušována vnitřní dřevená konstrukce zatékající vodou. Po likvidaci Zemědělského obchodního družstva Podhájí Chrastavice byl spolkový mlýn ponechán původním vlastníkům. Obec si již v té době uvědomovala, že vlastníci samotní nebudou schopni do budoucna zajistit udržování takové stavby a to hlavně proto, že celá řada vlastníků již není zdejších a podíly byly často rozdrobeny mezi dědice původních podílníků. O tom, že se o mlýn nikdo nestaral svědčí i požár menšího rozsahu v únoru roku 2008. Bylo proto rozhodnuto zahájit jednání s podílníky spolkového mlýna o bezúplatném převodu na obec. U většiny se obec setkala s pochopením, ale bylo i několik podílníků, kteří viděli ve vlastnictví podílu velké bohatství a s převedením nesouhlasili. Rozhodující zlom v jednání nastal až v roce 2009, kdy došlo 29.března k rozsáhlému požáru budovy mlýna a sousedních sýpek postavených nad bývalou hasičskou zbrojnicí. Požárem vyhořela vnitřní dřevená konstrukce a střechy. Při požáru zasahoval HZS Domažlice, JSDHO Domažlice, Klenčí pod Čechovem, Kout na Šumavě a Chrastavice. K řešení nastalého stavu proto obec svolala podílníky spolkového mlýna na jednání o dalším osudu stavby, které se uskutečnilo 15. května 2009 v místním sále. Všichni zúčastnění vlastníci souhlasili s bezúplatným převodem svého podílu na obec. V průběhu léta pak probíhalo uzavírání darovacích smluv a převod jednotlivých podílů na obec. Jakmile obec dosáhla nadpoloviční podíl, tak podala návrh na vydání demoličního výměru. Před koncem roku byla provedena demolice a stavební suť byla prozatím ponechána na hromadě tak, aby případní zájemci o stavební materiál mohli odvézt co je ještě upotřebitelné. Následná separace suti a odvoz materiálu byl proveden od 8. do 10. května 2010 stavební firmou Beneš zemní práce.

  V závěru roku bylo na listu vlastnictví 341 v katastrálním území Chrastavice evidováno 9 podílníků, z toho je 6 podílníků zemřelých, u kterých nebylo vypořádáno dědictví, 1 podílník, kde nebylo možno uzavřít darovací smlouvu a 1 podílník je již neexistující družstvo, tyto nevyřešené podíly budou ještě předmětem dalšího řízení. Obec Chrastavice má k tomuto datu 43/60 podílu, což je necelých 72%.

  Jistě se nabízí otázka zda obec takto nedoplatila na celou tuto akci, ale odpověď je jednoduchá. Jak již bylo výše popsáno, tak podílníci nebyli schopni se dohodnout na likvidaci vyhořelé stavby a za náklady, které obec vynaložila na likvidaci, postavila v lese cestu, která je více než potřebná, kdyby materiál na tuto cestu musela obec koupit, tak by zaplatila ještě více, než stála likvidace samotná. A to nemluvě o tom, kdyby se ve vyhořelém zbořeništi stal nějaký úraz například dětem. Nutno přitom konstatovat, že obec byla již dříve vlastníkem bývalé hasičské zbrojnice a sýpek nad touto zbrojnicí. Demolice pouze části tohoto komplexu budov byla z bezpečnostního hlediska nemožná.

  S likvidací spolkového mlýna odchází z Chrastavic kus historie a to nejenom té hospodářské, ale i kulturní, neboť v předválečných dobách mlýn sloužil jako kazatelna při masopustním veselí. Hospodářská historie mlýna je však daleko významnější, ukazuje na sílu a výhodnost společného hospodaření, které mělo v Chrastavicích velkou tradici. Není tím samozřejmě myšlena násilná kolektivizace v 50-tých letech, ale celá řada předválečných hospodářských spolků a sdružení, kterých bylo v Chrastavicích mnoho, ať už to byl Rybářský spolek, Meliorační družstvo, Mlékařské družstvo, Hospodářský spolek pro povznesení chovu hovězího dobytka a celá řada dalších. Samotná budova jistě nebyla cennou historickou památkou, ale její technické vybavení a řemeslná práce na instalovaném zařízení měla bezesporu svoji historickou hodnotu.

  Společně s vyhořelým spolkovým mlýnem byl zbourán celý komplex přilehlých sýpek včetně bývalé hasičské zbrojnice, která byla ve vlastnictví obce od doby jejího postavení v roce 1906. Hasičskou zbrojnici připomíná už jen jeden Javor z dvojice, která byla vysazena u zbrojnice na počest založení Sboru dobrovolných hasičů v Chrastavicích. Druhý Javor byl poškozen při požáru mlýna a byl poražen v listopadu roku 2009.

Článek byl publikován v Chrastavickém zpravodaji 3/2010, autor Jan Růžek

Table of Contents