Rovnou na obsah Rovnou na menu
Menu
Obec Chrastavice
ObecChrastavice

Období první světové války

Již delší dobu před rokem 1914 bylo z politické situace cítit nejistotu, protože většina velmocí vydávala velké finanční částky státních rozpočtů na zbrojení. Každý očekával válečný konflikt. To se potvrdilo 20. července 1914, kdy po poledni přicházeli lidé z Domažlic se strašnou zprávou o vyhlášení mobilizace. Hned následující den byly z Domažlického hejtmanství doručeny a vyvěšeny vyhlášky. S největšími obavami přistupovali ke čtení vyhlášek muži, kteří byli záložníky rakouské armády. Obsah těchto vyhlášek nebyl potěšující. Všichni záložníci do věku 39 let museli do 24 hodin nastoupit u svých pluků. Dne 27. července 1914 narukovalo prvních 19 mužů. Těžké bylo loučení se ženami, dětmi a příbuznými. Záložníci odcházeli pěšky na nádraží do Domažlic, často doprovázeni svými nejbližšími. Nejinak tomu bylo v jiných místech naší země. Z Chrastavic odjížděli záložníci ponejvíce do Plzně k pěšímu pluku číslo 35 a k zeměbrannému pluku číslo 7. Po odchodu povolaných bylo v Chrastavicích velice smutno. Teprve nutné polní práce přivedly místní lid na jiné myšlenky. Nenávist k Rakousku se neustále stupňovala.

Lidé doma často ani nevěděli, na kterých frontách se jejich drazí nacházejí. Ti psali domů na "feldpostkartách", za které se sice neplatil poštovní poplatek, ale byly často z důvodů cenzury zabavovány. Část narukovaných byla poslána na frontu srbskou a část na frontu ruskou.

V prvních letech války si celá obec pomáhala a jeden s druhým opravdu cítil. S postupující válkou se však začala objevovat nevraživost i mezi místním lidem. Po první mobilizaci byli voláni i muži stáří 40,41, 42 let a následně všichni nevojáci ve věku od 21 do 38 let. Kromě odvodu mužů se konaly i odvody koní. V průběhu války byli do naší obce přiděleni italští váleční zajatci na práci. Dne 17. července 1916 přišlo celkem 14 zajatců, kteří pracovali u místních hospodářů. Obec musela složit za každého zajatce kauci 30 korun u Okresního hejtmanství v Domažlicích a za obstarání těchto zajatců režijní poplatek 24 korun. Zaměstnavatelé museli denně vyplácet zajatci 0,50 haléřů a ten také prostřednictvím obce dostával vojenský plat. Zajatci byli v obci až do 30. října 1918. Během války prošla obcí i celá řada uprchlíků. Starosta obce musel vést přesné zápisy o těchto osobách a celou agendu kontrolovalo okresní hejtmanství. Tak, jak postupovala válka, snižovaly se i zásoby. Proto byly ustanoveny žňové komise, veškeré obilí se muselo prodat válečnému obilnímu ústavu ve Vídni. Vláda doporučovala chovat králíky, sbírat kopřivy a list ostružníku na čaj. Nouze byla nejen o potraviny, ale i o kovy, proto bylo obecním úřadům nařízeno organizovat sbírky hlavně mědi, cínu a olova. V roce 1916 byly zavedeny chlebenky, cukřenky, tučenky a jiné.

Podle vládního nařízení směl občan v Chrastavicích sníst pouze 1 kg a 470 gramů chleba týdně, případně spotřebovat 1 kg 50 gramů mouky týdně. Vše ostatní museli zemědělci prodat válečnému obilnímu ústavu. Mlít obilí se mohlo pouze na mlecí výkazy, které vydával obecní starosta. V závěru roku 1916 již byla taková bída, že byly nařízeny 3 bezmasé dny, a sice pondělí, středa a pátek. Taktéž byl omezen prodej piva. Nejsmutnější však v tomto roce byly odvody osmnáctiletých a též padesátiletých. Tehdy se často stalo, že byl z jedné rodiny odveden otec i syn. Tito staří rekruti při návratu do obce zpívali píseň "Když jsem já byl starý osmnáct let mladý". V následujících letech války se situace ještě zhoršila. Různé zákazy a omezení, rekvizice dobytka, a dokonce i nedostatek tabáku. To byl obraz posledních let války. Zhoršení situace bylo patrné i z toho, že byly rekvírovány kostelní zvony, píšťaly varhan, školní zvonky, hmoždíře, měděné nádoby, mosazné kliky a kostelní nádoby a svícny z mědi a cínu.

Z proklínané rakousko-uherské armády přebíhali naši vojáci ponejvíce k Rusům a Italům, kde se dávali najímat na práci nebo do řad dohodových armád. Od samého počátku byli vojáci nasazováni na nejtěžších frontách, za co si tyto dobrovolnické jednotky získaly obdiv u vojenských a politických představitelů. Ty byly později nazývány československé legie. Z chrastavických občanů, kteří narukovali, se stala velká část právě legionáři.

V následujícím přehledu předkládáme seznam zdejších legionářů, avšak bez záruky toho, že tento seznam je kompletní. Od některých totiž nepřišla z války žádná zpráva.

Seznam legionářů:

  • Tomáš Johánek, zedník, č. p. 33, syn Jana Johánka, domkáře a zedníka, narozen dne 12. července 1891. Byl střelcem 31. pluku 6. roty výzvědných hlídek, padl v boji u Asiagu v Itálii jako vojín zahraničního vojska dne 31. srpna 1918.
  • Matěj Filip syn Václava Filipa a Markéty, č. p. 53, narozen 1. listopadu 1895. Účastnil se mnoha bojů na ruské frontě, kde byl 30. 8. 1915 těžce zraněn do pravé nohy a zajat. Po uzdravení propuštěn z nemocnice, pak začal prožívat všechny útrapy válečného zajatce: k jídlu dostávali jen teplou vodu a chléb z otrub, v poledne polévku ze zelí a kaši z prosa, zajatci byli rozděleni na skupiny po 10 mužích a tato skupina jedla ze společné plechové mísy. Již v roce 1916 se začali zajatci potají scházet a vést debaty o českém vojsku na Ukrajině. Filip pracoval jako zajatec na několika místech, až byl 14. 4.1918 zařazen do legií k první rotě druhého československého záložního pluku v Omsku. Následně se účastnil bojů při obsazování Vladivostoku a ostatních stanic na západ až do Nikols-Usourijska, kde bylyve1ké železniční dílny, zde jejich prapor konal strážní službu a do jara 1919 byl pověřen ochranou Sibiřské magistrály od Krasnojarska až po Kansk. Od počátku roku 1920 probíhala přeprava z Vladivostoku přes Honolulu, Panamu, Gibraltar až do Terstu, odkud odjel vlakem se svým plukem do Brna, kam dorazili 12. 8. 1920. Zde zůstal Filip ve vojenské službě. Matěj Randa, narozen 28. srpna 1890, narukoval dne 22. 7. 1915 do Plzně k pěšímu pluku číslo 35. Po útrapách na rakouských bojištích byl zajat v rumunském Gompolungu dne 14. 12. 1916, dopraven do zajateckého tábora, kde krátce nato vstoupil do československé družiny, která tehdy čítala asi 1600 mužů, Ta byla dopravena do města Kišiněva a odtud asi po půl roce do Francie, kam přijela 15. 7.1917, zde byla družina přiřazena k cizinecké legii francouzského vojska. Na zákrok naší národní rady v Paříži byla pak přiřazena k 21. střeleckému pluku československých legií. V září 1918 byl M. Randa zraněn a ze zranění se zotavoval až do konce války, po vyléčení se vrátil se svým plukem do Prahy, kde musel vojensky zasahovat při sjednávání pořádku. Poté odjel na Slovensko bojovat proti Maďarům, po vyhlášení příměří odešel do Opavy bránit republiku proti Polákům, dne 20. 9. 1919 byl povýšen na desátníka a vstoupil do služby k četnictvu. Jiří Kaufner, narozen 1. 10. 1897, vojenskou službu nastoupil 15. října 1915 k zeměbrannému pluku číslo 7 do Plzně. Ten byl odeslán do Polska na ruskou frontu, na konci války přemístěn na italskou frontu, kde byl dne 21. srpna 1917 J. Kaufner zajat. Prošel zajateckým táborem a do legií se přihlásil dobrovolně 15. března 1918, byl přidělen k 34. pluku k prvnímu kulometnému praporu. V závěru války se střetl ve dvou bojích s rakouskou armádou, do vlasti se vrátil 18. prosince 1918 přes Horní Dvořiště. V Českých Budějovicích měl prapor krátkou zastávku na občerstvení a odeslání telegramu s pozdravem domů. Hned 30. prosince 1918 se prapor přesunul na Slovensko, kde se krátce po příjezdu utkal s Maďary, kteří sice útočili, ale přes hranice se nedostali. Další maďarská ofenzíva začala v červnu r. 1919. Po bojích u Nových Zámků a Levici byl vyznamenán Československým válečným křížem a povýšen do hodnosti četaře, již předtím byl vyznamenán Revoluční medailí, dále Spojeneckou válečnou medailí a Italskou válečnou medailí. Své válečné tažení ukončil v prosinci 1920, když nastoupil jako strojvůdce státní dráhy v Plzni. Rudolf J. Kubrycht, syn zdejšího řídícího učitele Václava Kubrychta, nastoupil vojenskou službu 2. února 1915 k pěšímu pluku číslo 35 v Plzni a 24. dubna 1915 odjel s 15. rotou na ruskou frontu, účastnil se všech bojů od Dukelského průsmyku až k Tamopoli, kde byl 12. září 1915 zajat. S oddílem zajatců transportován pěšky až do Kyjeva, kde byl internován v zajateckém táboře. Dokonalá znalost maďarského jazyka mu pomohla ze zajateckého tábora, když byl odesílán transport Maďarů na Sibiř. Koncem roku 1915 byl najat do uhelných dolů v Boroviči a při 42stupňovém mrazu omrzl na obě nohy, následně byl přepraven do vojenské nemocnice ve Vologdě, kde se přihlásil dne 6. ledna 1916 do československých legií. Po částečném uzdravení se vrátil do uhelných dolů, kde pracoval na šachtě, ale protože bylo na dolech zaměstnáno asi 3000 zajatců různých národností, stal se po krátké době tlumočníkem několika jazyků. V krátké době si Kubrychta oblíbil majitel dolů ing. Kurbatov z Petrohradu a povýšil ho na správce dolů, kde vykonával funkci důlního inženýra. Národní radou byl pověřen k zajištění náboru do československých legií. Dne 23. 6. 1917 odjel do Dobrujska, odtud pokračoval dne 3. 10. 1917 s transportem přes Archangelsk do Francie ruskou dopravní lodí Kursk, která byla cestou Severním ledovým mořem pronásledována německými ponorkami. Loď' zachránila anglická flotila, která dovedla Kursk do Anglie, teprve po několika dnech odjel Kubrycht z Anglie do Francie, kde byl zařazen do poddůstojnické školy a jako osvědčený instruktor i do komise pro sestavení československých cvičebních řádů. Dne 26. 6. 1918 složil přísahu na prapor darovaný Paříží I. československé brigádě, poté odjel s 21. střeleckým plukem na německou frontu, kde po několika bojích překročil pověstnou nedobytnou linii Hindenburgovu. Po návratu do Prahy byl Kubrycht vybrán jako instruktor pro vybudování vojenských škol ve vlasti, od 1. dubna 1919 byl ustanoven instruktorem ve vojenském učilišti v Milovicích, kde opět působil při sestavování cvičebních řádů československé armády. Na vlastní žádost byl I. prosince 1920 přemístěn do Domažlic a ustanoven velitelem 2. roty a posádkovým velitelem v Tachově. Následně působil v dalších velitelských funkcích, dne 31. prosince 1923 byl povýšen na štábního kapitána, v roce 1927 byl přeložen do Chomutova a později opět na vlastní žádost přeložen do Plzně.

dalšími legionáři byli:

  • Jiří Dufek narozen 5. 12. 1897, vstoupil do československých legií v Rusku;
  • Václav Kubrycht, vstoupil do československých legií v Rusku a následně dosáhl hodnosti plukovníka
  • Martin Dolejš narozen 27. 11. 1875, zajat 3. 7. 1916, vstoupil do československých legií v Itálii 17.4 1918 jako střelec

podle některých pramenů byl legionářem také:

  • Josef Kubrycht narozen 16. 3.1877, vstoupil do československých legií v Rusku;
  • Jan Johánek vstoupil do československých legií v Itálii;

O těchto legionářích se nepodařilo získat další informace.

Českoslovenští legionáři podpořili svojí aktivní činností vznik Československé republiky a při jejím budování byli oporou zejména při zakládání armády. Za své postoje byli později často postihováni, a to za okupace nebo v době totality.

Občané naší obce, kteří padli nebo zemřeli v I. světové válce:

  • Tomáš Johánek, legionář, popsáno výše; Adam Petržík syn Adama a Anny Petržíkových, č. p. 2, nastoupil vojenskou službu u pěšího pluku č. 35 v Plzni, padl ve válce; Matěj Krčma narozen 21. 10. 1986, syn Jana a Marie Krčmových, č. p. 36, nastoupil službu u pěšího pluku č. 35 v Plzni a padl dne 14.8. 1915 u Santa Lucia na italské frontě; Jan Dufek narozen 12. 11. 1899, syn Jiřího a Anny Dufkových, č. p. 32, vojenskou službu nastoupil u pěšího pluku č. 35 v Plzni a padl 28. 2. 1917 v Rumunsku u Casinutal; Matěj Bor ženatý, narozen 25. 1. 1889, syn Matěj e a Marie Borových, č. p. 78, sloužil u pěšího p1uku č. 35 v Plzni a padl v Rusku, zanechal vdovu a dvě děti; Jan Bufka narozen 27. 4. 1885, syn Štěpána a Marie Bufkových, č. p. 54, sloužil u vozatajstva a prohlášen nezvěstným; Jan Soukup narozen 1868, č. p. 29, ženatý, sloužil u pěšího pluku č. 35 v Plzni, z války se vrátil nemocen a zemřel doma na dovolené dne 29. prosince 1919, zanechal vdovu a dvě dcery; Tomáš Johánek, narozen 21. 12. 1885, ženatý, bydlel zde v č. p. 43, sloužil u pěšího pluku č. 35 v Plzni, zemřel 25. října 1916 v nemocnici v Plzni, zanechal vdovu a dvě děti; Jakub Pejsar narozen 8. 5. 1883, č. p. 63, službu konal u pěšího pluku 35 v Plzni a zemřel doma na dovolené 27. 11. 1918, zanechal vdovu a čtyři děti; Jan Kalčík narozen 24. 1. 1886, syn Martina a Kateřiny Kalčíkových, č. p. 68, sloužil u pěšího pluku č. 35 v Plzni a padl na italské frontě u Salkáno 15. 8. 1916; Adam Soukup syn Adama a Marie Soukupových, č. p. 13, sloužil u pěšího pluku č. 35 v Plzni

Skončením války však nebyl konec všem útrapám. Ještě dlouho se projevovaly negativní důsledky války, zejména nedostatek potravin a rostoucí ceny zboží. Dne 21. února 1925 byl zvolen přípravný výbor, který měl zajistit postavení pomníku padlým. Jednáním ve věci samé byl pověřen řídící učitel Vojtěch Kraus. Dne 30. března 1925 bylo vyměřeno stavební místo, a sice naproti č. p. 51, kde již dříve stál Husův pomník. Ten byl převezen na jiné místo, a to na svah pod školní zahradu. Téhož dne byl položen základní kámen. Přípravný výbor se několikrát radil o návrhu pomníku. Zhotovení samotného pomníku provedl V. Šmejkal z Domažlic za smluvenou cenu 8 000 korun. Bronzová deska se jmény zemřelých, padlých a nezvěstných byla pořízena nákladem 1 100 korun. Pomník byl slavnostně odhalen 6. července téhož roku za účasti členů obce legionářské.

Znak Jednoty čsl. obce legionářské

Znak Jednoty čsl. obce legionářské

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28
1
29 1 2 3
4 5 6
1
7 8 9
1
10
11 12 13
1
14 15 16 17
18 19 20
1
21 22 23 24
25 26 27
1
28 29 30 31

Počasí

dnes, pátek 1. 3. 2024
zataženo 10 °C 5 °C
sobota 2. 3. oblačno 12/4 °C
neděle 3. 3. zataženo 9/5 °C
pondělí 4. 3. skoro jasno 13/3 °C

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Svátek

Dnes je 1.3.2024

Svátek má Bedřich

Mobilní aplikace

Aktuální informace od nás
Přímo ve vašem telefonu
Více o aplikaci
Stáhněte si naši mobilní aplikaci na

Mohlo by Vás zajímat